Už zase jsou dvě ráno

a já nemůžu spát.

A tak halím se v jídelně

do oblak kouře, do deky a myšlenek.

Oči kloužou po mém luxusním bytě

po kleci zlaté

z níž jak mávnutím proutku

utekla nám radost z žití.

Poslouchám, jak v ložnici

oddechuje dcera malá

schoulená v bezpečí tátovy náruče

tak sladce nevědomá.

Přála bych si schoulit se

stejně jako ona.

Cítit se zas bezpečně.

A proklínám svou povahu beraní

a tebe, žes tak sliboval.

A nenechal mě odpustit a zapomenout

ve tvé náruči.

A neutrousil pár slůvek něžných

jako kdysi.

Kdy účty neslacené

neřvaly na mě ze všech stran.

A tak tu sedím

a jen tiše proklínám.

A doufám a přeji si

abys znovu mávl kouzelným proutkem.

A vše bylo jako dřív.

Ach, ta úleva, moci tak znovu snít

v bezpečí náruče.

A zase věřit.